Román s ľahkými autobiografickými črtami, je príbehom dvadsaťjedenročnej študentky literatúry, Dorte Hansenovej, a odohráva sa na sklonku 80-tych rokov 20-teho storočia akoby na ceste medzi provinciou, kde prechodne obýva maličký prenajatý byt a Kodaňou, kde študuje na univezite, či skôr sa tak tvári.

Hlavná postava približuje svoj život prostredníctvom detailov, skrze naoko zbytočné každodenné jednotlivosti, ktoré však o nej prezrádzajú všetko potrebné. Rozprávačka Dorte píše o svojich priateľoch či milencoch, bývalých i terajších, ktorí pôsobia rovnako dočasne ako jej bydlisko pri vlakovej stanici. Zoznámuje nás s Dorte staršou, po ktorej dostala meno, svojou nedobrovoľne bezdetnou tetou. Vytušíme, že Dorte staršia je metaforou jej samej a vice versa. Skutočné miesta-nemiesta, na ktorých sa príbeh odohráva, bezvýznamné staničky v Dánsku, čitateľa svojím prechodným charakterom rozkmitávajú rovnako ako vnútorný nepokoj Dorte, ktorý sa navonok prejavuje jej chronickou nespavosťou.

Literárny vedec Lasse Horne Kjældgaard, si v dánskom denníku Politikken kladie otázku, ako je možné, že romány Helle Helle o osamelých ženách, žijúcich nezáživné životy, a trpiacich nespavosťou, dokážu čitateľa chytiť rovnako ako ktorýkoľvek dobrodružný román? Ktovie, možno si túto otázku prestaneme klásť po prečítaní románu Mala som to písať v prítomnom čase.

Knihy Helle Helle jsou na severu Evropy pojmem. Chválí je kritika a čte ji s nadšením i klientela magazínů pro ženy. Jejich styl a náměty nespadly z nebe. Reagují na realitu dnešního Dánska. To je státem blahobytu, zemí s největšími výdělky, ale také obrovskými daněmi. S životní úrovní pěti milionů Dánů souvisí i extrémní tlak na mezilidské vztahy. Tekutá modernita, jak ji popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman, plná zmatení a nových situací, které se dostávají do kolize se základní lidskou citovou výbavou. Nejistota, nemožnost opřít se o společně sdílený rituál, tlačí člověka do individuální samoty. Jen obtížně se hledá smysl toho, proč něco dělat, nebo naopak nedělat. Romantické vzpoury jsou protivně obtěžující. Alkoholik s rozdrásaným nitrem je stejně nezajímavý jako vegetarián. Z věty, že všechno už tu bylo, přestává znít zklidňující životní moudrost, mění se v téměř ďábelské předznamenání. (Tomáš Weiss, z recenze pro Lidové noviny 2005) - Kdesi jste také říkala, že vlastně píšete jen půl příběhu, druhou si musí každý čtenář domyslet. - To vyplývá z úspornosti jazyka, o níž jsme už mluvili. Mé knihy potřebují čtenáře, který bude naladěn na stejnou vlnu. Nehodnotím, jen popisuju, nechci nikomu říkat, co si o čem má myslet. Nepíšu proto, abych lidi něco učila, píšu proto, že nerozumím světu. (z rozhovoru Ondřeje Horáka, Lidové noviny. 2008) Do dnešního dne urazila Helle Helle, tato archeoložka ženských duší, dlouhou cestu. Ačkoli její psaní prošlo poměrně zásadní proměnou, zůstalo v něm zachováno všechno to, co činí tvorbu této autorky čtivou, zábavnou a především přístupnou. Spisovatelčin styl je stále maximálně úsporný, stále se v nich setkáváme se zcela průměrnými lidmi s jejich průměrnými radostmi a starostmi (jaký to smělý kontrapunkt k onomu prozaickému proudu, který se hemží individui vynikajícími pokřiveností tělesnou i charakterovou) a stále se při čtení houpeme na vlnách nedořečeného, které zabraňují knihu rychle zhltnout a zapomenout, a naopak v nás probouzejí vlastní zážitky z podobných situací a zavádějí nás do dávno zasutých končin naší paměti. (Karolína Stehlíková, Host 2008)