Kniha Vladimíra Sorokina (1955), enfant terrible postsovietskej postmodernej post-prózy s názvom Telúrsko sa dá dnes, v ére rasPutinizácie – čítať iba so sympatiami. Skutočnosť však opäť predbehla akúkoľvek fikciu, hoci v tomto prípade má v Sorokinovi vážneho konkurenta. Prekladateľ Ján Štrasser získal za preklad knihy prestížnu cenu Jána Hollého za preklad umeleckej prózy. Vydavateľstvo Artforum zároveň získalo Poctu Literárneho fondu za významný edičný čin. Kniha vyšla v roku 2014 a jej jazykovú a redakčnú úpravu robila Inge Hrubaničová.

Autor sa naozaj vypäl k ohromnému fabulátorskému výkonu, ktorému dal tvar takmer 300-stranového románu. Živelné, až burleskné rozprávanie je zdanlivo bohapustým vymýšľaním, v pozadí je však veľmi racionálny autorský plán a rozprávačská disciplinovanosť. Táto próza je fantasy, gotickým románom, katalógom všetkých možných žánrov, dystópiou, sociálnou satirou, vykalkulovaným bestsellerom a zároveň krutou paródiou naň.

Ale hviezda ruského undergroundu a zároveň knižného popu ide ešte ďalej, v jeho prípade hlbšie: do temnoty, skepsy, bičujúcej irónie. Rusko je tu vykreslené v boschovských vidinách ako nová SSSR (Stalinská sovietska socialistická republika). Vladimir Sorokin svojou najnovšou burleskou potvrdzuje renomé jedného z najprenikavejších mozgov svojej krajiny a jedného z najrafinovanejších štylistov súčasnej svetovej prózy.

Daniel Hevier

Stará epileptická Európa sa opäť raz vyhrabáva z trosiek, ale euroázijský obor to nerozdýchal. Moskovsko, Primoskovsko, Zamoskvoriečie... Veľká Rus sa rozdrobila ako chlieb. V Moskovsku vládne cár, v Zamoskvoriečí chudoba, v Uralskej republike sa stále bojuje, vyznávači Boha Josipa majú svoj umelý pietny štátik s názvom SSSR (Stalinská socialistická republika). A všade zúri osvietený stredovek.

V tejto novej Európe opäť stretneme križiakov, novú šľachtu, kentaurov, opričníkov (a vôbec viacero reálií z Dňa opričnika), pravoslávnych komunistov, obyvateľov SSSR (Stalinskej sovietskej socialistickej republiky), templárov, ktorí sa stanú záchrancami Európy. A tí všetci hľadajú nový poriadok, nové absolútno, pripadne nový raj, ktorí si niektorí navodzujú novým narkotikom, pôsobiacim aj niekoľko mesiacov- telurovými klincami, odborne zatĺkanými rovno do mozgu.

Román má päťdesiat kapitol, každá z nich je napísaná úplne odlišným jazykom a vždy z úplne iných uhlov pohľadu. Je to Európa, ktorá nie je schopná sa dohodnúť, Európa zachvátená všeobecným zmätením hodnôt.

Kniha vyšla s podporou Programu TRANSCRIPT nadácie Mikhaila Prokhorova, ktorá podporuje preklad z ruskej literatúry.

Rusko, jež rdousí vlastní dějiny. Vychází nejnovější román Vladimíra Sorokina Telurie, jenž popisuje blízkou budoucnost Evropy jako novodobý středověk plný křižáků. Napsal ho jako reakci na Umberta Eca, nešetří ovšem kritikou ruské minulosti. Jako by Vladimír Sorokin napsal Den opričníka znovu a z jiné perspektivy, drsněji, kritičtěji. Takový je jeho nový román Telurie, ostatně i jiné jeho prózy z posledníchletsi pohrávají se stále týmž tématem - budoucnost Ruska je spíš jeho návratem k barbarské minulosti. Opět jde o dystopii, vizi podivné budoucnosti po dvou ničivých muslimsko-křesťanských válkách. Jenomže zatímco v Opričníkovi bylo v roce 2027 nastoleno nové carství, v Telurii se píše rok 2054 a evropským prostorem se rozlila jakási postapokalyptická verze středověku. Ulpívá na lidech i společenských strukturách tak temně a mazlavě, jako odkapává olovo z tavících soustav v první kapitole románu. Těch kapitol je padesát a každá je jiná, každá popisuje nový svět z jiného úhlu. Jde tu i o to, kdo zničil matičku Rus, zda "německýma rukama Angličané", či "stalinští židáčtí komisaři". A odpověď, že "Rusko se zardousilo samo", je v současném kontextu evropského dění stejně odvážná jako trefná. Od templářů k trepanaci Sorokin vkládá svým hrdinům do úst řadu kritických prohlášení, filozofují například nad tím, kdy se obnovila ruská národní identita nebo kdy stát vzdal ideupostavitnesmírně dlouhou Velkou ruskou zeď - když lidi rozkradli cihly. Rusko líčí i jako draka, který požírá vlastní občany: "Tři Velcí Plešouni zničili dračí zemi. První z nich byl filuta s bradkou, ten zbořil Ruskou říši, druhej v brejlích se skvrnou na pleši povalil Sovětskej svaz a ten s tou malou bradou zničil strašlivej stát jménem Ruská federace." Román se hemží křižáky, kentaury i starými známými opričníky - carovými strážci. Moc přebírají templáři, hledá se nový ráj. Samotný Sorokin přiznává, že jeho nejnovější kniha vznikla jako odpověď Umbertu Ecovi v diskusi o konci středověku. Tady středověk trvá. Je tu i tehdejší vize věčného ráje, jen dosáhnout ho lze už na zemi. A sice díky nové trepanační technice - přímo do mozků se aplikují za pomoci naplněných zářících telurových hřebů sny, jež chce každý snít. Podobně jako se muslimové vydávají na pouť do Mekky, obyvatele Sorokinova šíleného světa přitahuje demokratická republika Telurie ležící na Altaji, jež žije z telurské psychické chirurgie. Přestože Sorokinovy prózy jsou kritické a představují Rusko ovládané různými druhy legálních mafií, jeho knih se prodávají vysoké náklady. Zatímco dřív byly demonstrativně páleny a v Sovětském svazu jich několik vyjít vůbec nemohlo, dnes sílí spíš kritika z řad protirežimních intelektuálů, kterým se nelíbí přílišná autorova masovost. Vladimír Sorokin je zkrátka enfant terrible současné ruské literární scény.